Vzorný mořeplavec

něco, co slouží jako konkrétní návod nebo forma podle vzoru

Takže „vzor“ původně znamenal „to, na co se díváme“, „to, co máme před očima jako příklad“

Autenticita by měla vystupovat z vzorce

Jakej je ten vzoreček? slyšel jsem většinou předtím, než jsem dostal facku a slzy mi rozpily čísla a písmenka v sešitě. Za to jsem dostal druhou a bez večeře - často nějaké ryby, kterou jsem jako dítě stejně neměl rád - mě poslali na kutě. Moc mi to nevadilo, protože jsem měl plný žaludek stresu a zpolykaných slz. Dodnes cítím chuť kyselého a slaného železa v ústech kdykoliv jde o něco důležitého.

Vyrůstal jsem v malé vesnici na azorských ostrovech. Maminka byla temperamentní brazilka, která se na ostrovy dostala, když jí vyhnali z Portugalska s vlnou imigrantů v šedesátých letech. Vždy si dělala srandu, že vypadla z lodi a moře jí vyplavilo před plážovou chatku, kde byl tenkrát pracovně ubytován můj tatínek. Otec byl kartograf, geodet a vášnivý milovník všeho, co poskytuje půda. Tekuté hrozny, fermentovaná pšenice, jalovec s přídavkem bylin, ale k tomu i šutry, architektura a stavebnictví. Cokoliv, co vzešlo ze země, dalo se dopočítat, geometricky rozebrat nebo postavit. Ani jemu ale nechyběl “smysl pro humor” a každý rok na výročí, kdy maminka vytahovala historku o tom, jak jí moře vyplavilo před tátu, vytáhl nový výpočet, proč to je nemožné. První roky začínal zlehka, říkal, že by maminku tak malá imigrantská loď tak daleko neunesla. Někde okolo mých deseti let změnil popichování na to, že s takovým větrem a vlnami, které okolo Azor jsou, by tak nafouknutá bóje pravděpodobně skončila někde na širém moři, rozhodně ne u něj na pláži. To se ještě maminka smála. Zhruba na konci mé puberty už ale jen hořce poznamenával, že je tak tlustá, že by se prostě potopila ke dnu. Tenkrát jsme na jejich výročí vždy seděli na verandě a maminka už se jen smutně pousmála a “vtip” přeskočila jejím Bora! pojďme jíst, ať nám to nevystydne. Netrvalo pak dlouho a otec zemřel na srdeční příhodu a já zůstal s maminkou sám. Pitva ukázala, že ho zabil vysoký cholesterol. Tuk mu ucpal cévu, ta mu ucpala trubku do hlavy a otce našli se sešitem plným vzorečků v jedné ruce a s nivelačním přístrojem v ruce druhé. Občas jsem u večeře zavtipkoval, že nakonec se tátovi ty nemístné vtipy na maminčinu váhu celkem vymstily. Tonto! křikla po mně maminka a dala mi pohlavek. Otce jsem miloval, ale nikdy jsem nepochopil, proč byl na mámu ke konci tak ošklivý.

Všechno pro něj muselo mít uchopitelný význam. Když jsem jako maličký ukazoval na vlny moře, vysvětloval mi vzorce zemské gravitace a jak měsíc se sluncem tlačí na vodu, aby vytvořili příliv a odliv. Vše se u něj dalo vypočítat. Když jsem ukazoval malou baculatou ručičkou na letadlo na nebi a žvatlal “nebe, mjaky”, otec mi ihned vysvětloval, v kolika tisíci metrech letadla lítají, kolik paliva spálí na kilometr a jak funguje jejich navigační systém. Jako malý jsem byl fascinovaný a jeho vědomosti jsem hltal zhruba do té doby, než jsem zjistil, že jsem na matematiku a fyziku těžce nešikovný. To byl zhruba i ten čas, kdy otec zjistil, že se mnou moc společné řeči nenajde a místo matiky mě začal učit o přírodě. Co se dá sbírat, jíst, na co nemám sahat, protože mě to zabije a z čeho se, jak on říkal, “maximálně tak poseru, ale jíst bych to nemusel”. Brával mě i na ryby, což jsem miloval. Neuměl jsem vůbec lovit, ale bavilo mě ryby pouštět zpátky, když nebyly dostatečně velké. Byl to jeden z mála momentů, kdy jsme se na něčem shodli. Já jsem chtěl rybičky pouštět, protože byly malinké a zasoužily si život. Otec vytáhl metr a každý úlovek pečlivě změřil, pak se podíval do jakési barevné knížky a zahlásil “málo” a rybu mi dovolil vypustit zpět do moře. Až v dospělosti jsem při procházení knihovny narazil na jeho “rybí” knihu a při prolistování jsem pochopil, že portugalské zákony zakazovaly pod přísnými pokutami úlovky pod jasně dané míry. A tak se z táty milosrdného v mé hlavě stal tak trochu táta židovský rybář.

Většina dětí asi nikdy plně nepochopí, proč se jejich rodiče vzali. Maminka, temperamentní kyprá žena plná zpěvu, tance a radosti, otec chodící pravítko plné vzorců a pravidel. Je to nechutné, ale někdy jsem uvažoval, jak mě mohli zplodit. Jestli si táta načasoval, kolik čeho bude kam strkat a jak dlouho, nebo ho máma vyplavená z moře čapla a skočila na něj rovnou na té písečné pláži. Po nějaké době mi ale došlo, že máma má vždycky pravdu. Často se na mě po hlasité hádce otočila, pohladila mě po tváři a zahleděla se mi do očí. Její hluboce temně černé oči a mírný úsměv rychle prozradili, že všechno dopadne tak, jak chce ona. Maminka mi vždy byla vším a trhalo mi srdce, když jsem odjížděl na pevninu studovat uměleckou školu. S batohem plným čerstvého azorského ovoce a zeleniny jsem tenkrát vyrazil na sever Itálie, do Benátek, centra umění. Zapsal jsem ze na tamní uměleckou univerzitu. K mému velkému překvapení jsem byl zhruba po třech měsících z akademie vyhozen se slovy “Stupido! jak jsi se sem vůbec dostal!”, což mi řekl hlavní profesor malby, kterého jak svatou ikonu uznávala celá univerzita. Stalo se tomu ve chvíli, kdy jsme odhalovali své trimestrální práce na téma Abstraktní ztracenost a já jsem odevzdal malbu přiblížené čočky kaleidoskopu, ve kterém byl geometricky perfektní labyrint. Moc jsem to nechápal, protože ostatní spolužáci odevzdávali patlanice a jeden chlapec dokonce odevzdal jen plátno, ve kterém byl zabodnutý štětec. Vlastně jsem si tenkrát přišel, že je moje práce ze všech nejlepší, což byl asi i důvod mé zaslepenosti. Musel jsem si najít práci, protože místní popelnice už v noci vybírali všichni ti ostatní umělci, kteří to nevzdávali a přes den nabízeli malby na přání, portréty, krajiny a podobné nesmysly, které se tu daly koupit i v suvenýrech. Díky obstojné znalosti přírody a různých ingrediencí jsem se chytil v místní restauraci jako pomocný kuchař. Sem tam jsem přes obědové menu zaskakoval za pravou ruku šéfkuchaře, starého a povětšinou ukřičeného Itala původem z Milána. Býval často unavený a vždy, když přišla nějaká objednávka “na míru”, která nebyla na lístku, mě nechal něco vymyslet. Většinou jsem sáhl pro kombinaci ryb, bylin a zeleninovo ovocného salátu, na což většina lidí v Benátkách nebyla zvyklá. Zhruba po dvou letech jsme trochu přepracovali menu a pár mých receptů na saláty a mořské plody se dostalo na lístek. Ital z Milána na mě míň křičel a častěji chodil kouřit, takže jsem měl kuchyni pro sebe, nikdy mi ale nezapomněl zamávat cigaretou před nosem se slovy “jestli tady bude něco jinak, až se vrátim, tak doplaveš na Azory zpátky po kanálech ve speciálně upravený gondole, capiche?”. Měl jsem ho svým způsobem rád a jako mladý muž jsem si říkal, že bych ho měl respektovat, vzhledem k tomu, že stoprocentně bojoval v druhé světové válce. Na jaké straně, to jsem raději neřešil. Třetí rok se Italovi ozvala rodina a odporoučel se zpátky do Milána. Nejdřív měl být pryč na víkend, poté na týden, ale najednou se už šestý týden nevracel a já konstantně nestíhal. Začal jsem si tedy celou kuchyni upravovat podle sebe. Přeházel jsem veškeré ingredience, předělal jsem přípravné části a obou pomocným kuchařům jsem poradil totéž. Vzorně jsme přitom vše uklidili, porovnali a ponálepkovali. Kuchyň najednou šlapala tak, jak se patřilo na severní Itálii. Měl jsem radost a chvíli jsem si říkal, že tohle by mohla být moje budoucnost.

O tři týdny později se rozrazily dveře do kuchyně a v nich se s širokým úsměvem objevil Milánský ital. Amici miei, come state? zasmál se, ale v mžiku zastavil a pomalu vytáhl nebližší šuplík, v kterém bývala cibule a česnek a nyní v ní bylo na sobě uklizených pár hrncu. Zbledl. Cos'è questo? Co to je?! Zakřičel několikrát po sobě. Snažil jsem se ho uklidnit a ukázat mu, jak je nyní vše efektivnější.

Vzhledem k faktu, že byli s majitelem velmi dobří přátelé, druhý den už jsem měl volno na pořád. Vařit jsem miloval, ale být celý den zavřený v kuchyni mi velmi často připomínalo peklo, všechno okolo mě hořelo, syčelo, křičelo, nože a příbory cinkaly, takže jsem byl celkem rád, že mě život poslal dál. Moje radost ale netrvala dlouho a skoro přišlo na Italova slova. V zemi vína jsem začal popíjet dost vína a i přes svou velmi mírnou povahu jsem se omylem dostal do barové potyčky, ve které si pár místních italů rozhodlo vyměnit nejen názory, ale extra dýchací otvory do plic a do břicha. Stalo se tomu dost pozdě v noci, někdo by dokonce řekl spíše brzy ráno. Pět mrtvých, tři utekli a v baru jsem zbyl jen já a barman, který měl jasno. Někdo to celé musel odnést a ideálně i zaplatit. Naštěstí nade mnou stáli všichni svatí a přepadlo mě zvracení. Ať za to mohi benátští baculatí andělé, čtyři litry vína, nebo sem tam válející se nakrájené kusy lidského těla, barman mě chytl za límec a vytáhl za bar, kde mi naložil pár ran a nechal mě v klidu zvracet. Bohu jsem poděkoval znovu, protože téměř každá ulička v Benátkách končí kanálem, který končí v přístavu. Když se barman vracel otevřít policii, z posledních sil jsem se rozběhl a skočil do kanálu. Asi jsem se při skoku praštil do hlavy a kupodivu moje tělo plné alkoholu nešlo ke dnu, ale neslo mě. Probral mě až rybář v docích. Párkrát mi chrstl vodu do obličeje a hlavu přitáhnul k barelu rybích vnitřností. Zvedl se mi žaludek, znovu jsem se vyzvracel a celkem rychle se mi vybavilo, co se před pár hodinama stalo. Bylo mi jasné, že v tak malém městě, jako jsou Benátky, se neschovám, a tak jsem ještě v alkoholovém opojení prohodil pár vět s rybářem, který mě našel a domluvili jsme se, že s nimi vyrazím na téměř roční rybářskou plavbu. Kdybych tušil, že zůstanu na moři téměř 10 dalších let, zvážil bych možnost Italského soudního procesu. Nic jsem přece neudělal. Na moři jsem ale zažil mnoho bouří, nemocí a potyček, ve kterých jsem byl smrti blíž než toreador, který ve špatný moment zakopne. Byl jsem nicméně rád, že jsem se několikrát mohl podívat domů zpátky na ostrovy. Postupem času jsem se z kuchyňského pomocníka (nic jiného kromě tohoto a kreslení jsem totiž neuměl) dostal mezi kormidelníky. Po večerech jsem totiž místo rumu konzumoval knihy o námořnictví, moři, větru a rybářství. Po jedné nešťastné náhodě, kdy díky fermentované třtinové limonádě při noční bouři asi hodinu nekormidlovlal nikdo a původní kormidelník skončil jako muž přes palubu, jsem dostal možnost přidat se k řídícímu sboru. Všechny ty výpočty, vzorce na poryvy větru, navigace, fascinovalo mě to. Nakonec jsem skončil jako kapitánova pravá ruka, zapisoval jsem tuny nachytaných ryb, jejich velikosti a za kolik a komu jsme je prodali. Chodil jsem po palubě a kontroloval čistotu a dech rybářů, protože opilec na kluzké palubě je prakticky napůl rybí krmení. Sám jsem ale potají nosil v náprsní kapse tenkou placatici a po večerech jsem v kajutě počítal úlovky a pil. Moře je osamělé a i když jsme často kotvili, byli měsíce, kdy jsme obeplouvali nebezpečná území a kdy nikdo nepřizná, že i těm nejtvrdším chlapům začlo být smutno a tak si dělali radost navzájem. Díky bohu jsem s nimi nesdílel kajuty a až na občasně mlsné pohledy při večerních zábavách se mi všechna tahle mořská prokletí vyhnula. Moře tě změní, říkával kapitán. Leklý ryby ti začnou vonět, sůl se ti stane cukrem, před větrem nestavíš zdi, protože ti fouká do plachet, moře tě změní. Země je kulatá a nakonec stejně zjistíš, že se točíš v těch samejch vzorcích. Dokola, dokud nepřijde dostatečně silná bouře na to, aby ti rozmetala bárku o šutry. A pak tě někde hluboko v oceánu vcucne jako malý tlustý dítě vcucne zmrzlinu za horkýho dne. Neumřeš v náručí svých dětí a ženy. Nikdo se ještě dlouho, jestli někdy, nedozví, že tě polkl oceán. A jako poslední uvidíš místo tváří svých nejbližších jen nekonečně hluboké moře. Asi nemusím vysvětlovat, že s kapitánem nebyla zrovna velká zábava a že se s ním na lodi moc lidí nebavilo. Kdo by mu to ale mohl mít za zlé, starý mrzout nezažil za život nic než ryby, bouře, vlny a verbování nových rybářů a námořníků, které poté nechával na moři. Ani já do teď netuším, jak jsem ty roky přežil. Možná jsem v sobě měl námořnickou krev ostrovana, možná jsem utíkal před celým tím pevninským neúspěchem. Vyměnil jsem vysněný život umění za sta tisíce mil bez země na obzoru. Přišlo mi, jako bych se ve 24 letech jednou na chvíli zamyslel, zadumal a během pár chvil mi bylo skoro 35. Nakonec jsem ale dokázal být šťastný sám se sebou a dlouhé osamělé večery se změnily v nekonečnou meditaci nad hvězdami a bytím. V každém přístavu jsem si nakoupil knihy, které jsem po nocích studoval. Filosofie, biologie, antropologie, poměrně nově vzniklý obor psychologie. Hltal jsem všechno o lidech, ale jediní, koho jsem denně potkával, byli námořníci. Všichni stejní. Všichni pohánění rumem a mamonem, což jsem jim nemohl zazlívat, ze všech prací, co jsem znal, bylo právě rybářství jedna z nejpoctivějších. Někde hluboko dole měl asi každý námořník pocit, že by ho pevnina stejně nepřijala, a tak skrývali smutek z vyhnanství a zároveň radost z toho, že našli podobnou skupinu, plovoucí rodinu. Jednoho léta jsem chytil v karibiku jakousi tropickou nemoc, se kterou si nevěděl rady žádný pevninský doktor. Měl jsem tak silný průjem a zvracení, že ze mě během 4 dnů byla prakticky slupka, vypitá krabice od mléka. Kamarádi rybáři se na mě chodili dívat a žertovali, že na pevnině neumřu, že patřím moři. Že mám u Řecka dítě syrén, na které musím platit. Že oni maj horší průjem z pevninského jídla, než já z nemoci. Smál jsem se a často jsem se při tom omylem vyprázdnil náhodným otvorem. Páté ráno jsem se probudil a nic mi nebylo. Udržel jsem v sobě čaj i rohlík. Mžoural jsem z okna v nepochopení a přemítal jsem, jestli jsem náhodou nezemřel. Nakonec jsem si vzal malou čutorku čaje a vyšel jenom v andělíčku s holým zadkem na pláž. Sednul jsem si a písek mě hřál mezi nohami a voda mi omývala chodidla. Bylo tak brzy, že teprve vycházelo slunce. Popíjel jsem čaj a koukal na obzor a děkoval jsem bohu za život. Opodál jsem viděl z moře vycházet nádhernu tmavou ženu. Šla směrem ke mně. Říkal jsem si, že asi ještě vyčerpáním halucinuji, protože jsem měl trochu rozmazané vidění.

- “Copak, námořníku, plánuješ nám brzy odplout?” zeptala se mě. Nebyl jsem schopný ze sebe vypravit hlásku. Usmála se na mě a sedla si vedle. “Měl by ses vrátit do postele, ale tenhle východ slunce ti dá možná víc chuti do života, než jakákoliv pilulka” pohladila mě po zádech. “Jsem doktorka tady z nemocnice” poznamenala. Já se nadechl, ale nakonec jsem jen přikývl. Byl jsem extrémně vyčerpaný. “Neboj, za pár dní se můžeš vrátit na svou mořeplavbu. Vzorně zpátky na oceán.” Nadechl jsem se a podepřel si rukama hlavu.

- “já už se asi nechci vrátit” vysoukal jsem ze sebe polohlasem a sesunul se jí na rameno.