Někde po cestě jsem asi omylem ztratil

Otec od mladé rodiny scházel z půdy a v zubech držel psaníčko. Sestoupil ze žebříku, otřel si zašpiněnou tvář a zamumlal něco o tom, jaký byl děda tajnůstkář. Pak obálku otevřel a pustil se do čtení…

“Někde po cestě mezi prvnim odřenym kolenem a prvnim pohřbem, u kterýho se kondolovalo mně, jsem ztratil pár pocitů, který dělaly můj život výjimečnej. Tak například jsem jako malej obdivoval všechny ty veliký budovy a nemyslim si, že bych vyrost natolik, aby se tenhle pocit vytratil.

Taky si pamatuju, jak jsem bez ohrnování nosu baštil nový brambory s mlíkem, jako by to bylo to stejkový hovězí. A žádnej peníz z těch statisíců utracenejch za baštu už mi tůhle chuť nekoupilo.

A jednou, aniž bych s tim souhlasil, začala se mnou ta dřív všudypřítomná odvaha hrát na schovku. Zato strach jako by stál u vchodu do každý hlavou vymyšlený důležitý situace a jak partička pobudů čekal, až se s nim potkám pohledem.

K tomu se už žádná sklenička whisky u krbu a ani ta nejdražší zatěžkávací deka z vlny z tibetskejch horskejch ovcí nevyrovnala útulnosti kakaa, péřový peřiny a dešti bubnujícímu na tašky starý chaty. A spolu s útulností se pohodlí nedělního posezení v křesle s rádiem a dortem změnilo na soutěž, kdo prdelí vysedí víc hodin a centimetrů u realitních show v gauči. To ale nezmizelo jen mně.

A to, že s věkem zmizej iluze, vám řeknou všichni ty poslušný dospělý. Jsou transparentní, ale ulhaný. Oni to totiž nejsou iluze, ale jediná autentická pravda. S věkem nezmizí iluze, ale zdravý a silný já. Já, který se nemusí ptát ostatních, jestli a kdy smí bejt šťastný nebo smutný. Naopak iluze do vás cpou jako rybí olej k obědu za totality. Silně vám ležej v žaludku a dělaj pachuť v puse, ale myslíte si, že jsou pro vás zdravý.

Někde po cestě jsem taky poztrácel všechny pastelky a s tim i radost z toho nakreslit jednoduchej strom nebo dům. Zato dům jako by se stal olympijskou medailí pro chlapa ve středním věku a strom zmizel v desítkách katalogů plnejch designovýho dřevěnýho nábytku. Jednu z mála věcí jsem ale ztratil už za mlada, zatímco jiný si ji nosil na krku jak panenku Marii. Tou věcí je názor na politiku a jsem za to rád. Protože stejně jako jsou hrdinů plný hřbitovy, jsou i politickejch názorů plný špatný a nudný knížky. Protože mi nikdo nikdy nedokáže, že na tomhle světě je něčeho potřebnýho nedostatek a je nutnost se kvůli tomu hádat a zabíjet.

Naopak mě mrzí, že už nikdy neucejtim ten parfém prvního pravýho zamilování, když odjížděla za Prahu a mně srdce pukalo láskou, abych za tejden zjistil, že mě podvádí s nejlepšim kamarádem a mně srdce pukalo dvakrát. Navždycky si budu pamatovat, jak omamně nádhernej pocit byl cejtit něco tak extrémně silně. Protože jak pravil jeden můj kamarád, já piju dvakrát tejdně a zbylejch pět dní se na pití těšim. Druhej kamarád se ho ptal, co dělá, když nepije? Odvětil jenom no nevim, ty dny jsou takový šedý. A já aniž bych ho soudil za to, že jsou šedý kvůli chlastu, jsem ho proklínal proto, že vystihnul, jakej je život, když vám někde po cestě zemře žena, vyrostou děti a vy víte, že už nikdy neucítíte ten parfém, ani ten pocit.

A na úplnym sklonku života si řikám, jestli jsem někde po cestě ztratil schopnost vidět ten nejhežčí úděl v tom, že se probudim a dejchám, nebo mi trvalo celej život to pochopit.”