Kolektivní stud

“A za co se tak stydíte? Co ve vás vyvolává ten pocit?” zeptal se ho psycholog apaticky a dvakrát poklepal na telefon, asi aby zijstil čas.

Petr by byl hrozně rád, kdyby to probíhalo jako ve filmu. Brek, řev a najednou obrovský zjevení, proč ho to všechno trápí. Střih a po pár měsících by mu bylo skvěle. Záběr na alej stromů, kterou prosvítá slunce a z ničeho nic se na něj směje jeho žena s kočárkem, kterou si našel a dítě udělal záhadně během pár měsíců.

Ale takhle to nebylo. V jeho životě nebylo nic jako z filmu. U doktora neležel, ale seděl na ne úplně přijemný židli. V Praze rozhodně psychologové neměli miliony z klientů, takže celá ordinační místnost byla taková poloprázdná. Pár nevkusnejch obrazů, nábytek z Ikey a 3 kytky, který měl v kanclu nebo doma každej. Zachraňovala to snad jen malá knihovnička, ve který bylo pár kusů se zajímavym názvem, třeba Totem a tabu, Umění milovat, nebo Muž, který si spletl svou ženu s kloboukem.

Petr si promnul ruce, vytáhl z krabičky před sebou kapesník a otřel si s ním zpocené dlaně. Pak zvedl pohled k psychologovi, přejel očima přes místnost, knihy, sjel ho pohledem a klidným hlasem odpověděl:

“A je něco, za co vy se nestydíte?”

Doktor se zamračil, pak zvedl obočí, nadejchnul se a odpověděl:

“Já si volím stud nezažívat. Není přece proč, pokud mě někdo soudí, je to jeho věc” a pokrčil ramena.

“Vy to nechápete, pane doktore. Mně je jedno, jestli vás někdo soudí. Nebo mě. Já cejtim kolektivní stud. Stydim se za to, že máme odpovědi v sobě, ale chodíme je žebrat k jinejm. Stydim se za to, že si většina z nás zvolí prožívat radost ostatních, ne tu, kterou si sami zvolili. Stydim se za to, že na sebe všichni v metru ráno koukáme, a víme, že takhle jsme to nechtěli, ale už nevíme, jak to vrátit zpátky do dob, kdy všichni táhli za jeden provaz.” dořekl Petr a napil se ze sklenice vody.

Doktor se znovu natáhl rukou po telefonu, pak se ale zarazil, sepnul rty a s výrazem žáka, co stojí při zkoušení u tabule a ví úplný prd, se zadíval z okna.

“lidi se na sebe přestali usmívat” prohlásil Petr aniž by se na terapeuta podíval.

Koukal z okna do uklidňujících korun stromů, které s větrem jeden po druhém pouštěly listy, aniž by cítily smutek z jejich odchodu. Terapeut sepnul rty a stočil oči. Přemýšlel. Něco si zapsal do svých desek, ale z pohledu Petra to vypadalo, že si nakreslil kolečko jak znuděné dítě ve škole. Venku svítilo slunce, bylo jedno z nejkrásnějších babích let za poslední roky.

“Nemyslíte, že je to zrcadlo? Vás jsem taky neviděl se mockrát usmát. Já vidím často vysmáté lidi” vyloudil psycholog pokus o úsměv.

“Točí se všechno jenom okolo mě? Jsem já středobod vesmíru?”

“Já myslím, že minimálně toho vašeho ano, Petře.”

“Myslíte si to i o sobě? Že jste bůh?” opáčil bez emoce Petr.

“Kvůli mně tu nesedíme. Každý jsme jedinečný, mě třeba trápí jiné věci.”

“Tak mi je řekněte, pane terapeute. Nebo se za ně stydíte?”

Psycholog vyloudil letmý úsměv a zakroutil hlavou na znamení nesouhlasu. Pak zaklepal na desky a koncem propisky ukázal na Petra.

“Stud je největší zbraň. To byste měl vědět. Nebyl to jeden z hlavních Freudovejch důvodů dětskejch traumat?” zeptal se Petr. Terapeut na něj jen upřeně koukal a čekal, až bude pokračovat. “Doktore… teda vy vlastně nejste doktor. Což je dobře, jinak byste mi dal pilulky proti studu. A já bych ho nikdy nepoznal a pak bych ho tim pádem ani nemohl pochopit, takže by tam zůstal na vždycky schovanej za tou pilulkou a já bych se nikdy neposunul, nezjistil bych, proč tam vlastně byl.” Petr se naklonil ke stolu, napil se vody, protáhl si krk a pokračoval. “Je něco, co vám vůbec nejde?” zeptal se terapeuta.

“Spusta věcí. Hudební nástroje a zpěv třeba.”.

“Zazpívejte mi, pane terapeute.”

“To určitě není nutné, pokračujte, co jste to říkal?”

“Stydíte se” probodával Petr psychologa pohledem. Ten zkroutil obličej v křečovitý úsměv, který ho prozradil.

“Nebudu vám tu zpívat, neumím to, ne že bych se styděl, ale prostě to neumím”.

“A to je podle mě nesmysl. Hudební nástroje chápu, ale zpěv? Je nám všem přirozenej. Každej někdy zpíval, chce zpívat nebo potajmu zpívá. Je nám to stejně přirozený jako mluva. Ale lidi moc nezpívaj. Styděj se. Sere je, když ostatní zpívaj a neuměj to. Stud nám sebral zpěv. Víte, co je nejblíž zpěvu?” Zeptal se Petr.

“Řeč.” odpověděl tázavě terapeut.

“Asi jo, já to nevim. Ale tipnul bych, že řeč. A řeč, slovo, je další na řadě. Stud nám ho sebere, pokud se za něj nepostavíme. Stydíme se říct nahlas, co si myslíme.”

“Myslíte si, že bychom měli všichni řikat nahlas, co si myslíme? Vrazii, hlupáci, xenofobové, prostě všichni” odpověděl podrážděně, ale zainteresovaně psycholog a přisunul si židli blíž k Petrovi. Ten rozhodil ruce, pokrčil ramena a usmál se. Pak se znovu dlouze zadíval do stromořadí za oknem.

“Myslim, že je to správná otázka. Asi Einstein řikal suďte rybu podle jejích schopností vylézt na strom a ona prožije celej život v domnění, že je idiot. Pokud budu v místnosti plný psychologů a psychiatrů vyprávět, jak léčit lidi a budu automechanik, budou na mě koukat jako na tu rybu.”

“A co tím chcete říct?”

“Že stud nás soudí, jako bychom byli všichni stejný. Jako bych měl stejnej příběh jako všichni ostatní, věděl to samý a vycházel ze stejnýho zdroje, jako všichni ostatní. Takže ne, určitě by neměl každej řikat nahlas, co si myslí. Respektive ne při poradě, kam nepatří. Ne v místnosti, kam jí dostala společenská nutnost vydělat peníze, nebo od malička nátlak na to, co musí plnit. Většina z nás jsou ryby šplhající na strom. Zazpívejte mi, pane terapeute.” zasmál se Petr. Psycholog jen zakroutil hlavou, odsunul se zpátky ke svému stolku, poklepal na telefon, aby zjistil čas a odkašlal si.

“Proč jste dneska přišel? Nejsme tu od filosofování. Co vás trápí?”

“Kolektivní stud, pane terapeute. Ale myslim, že jsem na to přišel.”

“Jo? Tak super, povídejte.”

“Myslim, že všichni intuitivně víme, co říct. A kdy mluvit. Kolektivní stud je jenom nepříjemnej hlas, kterej přehlušuje to pravý v nás. Myslim… že si volíme se stydět ze strachu, co všechno se změní, když začne naše slovo fakt fungovat.”

“Nechápu” pokrčil ramena terapeut.

“Ale notak, nestyďte se, pochopte to.”