Naštěstí tam byl jen jednou za život

A pak ho přestaly bavit i romantický procházky po obědě, držení za ruce a letmý polibky na tvář. Stejně tušil, že to v týhle prohnilý uzavřený společnosti dělaj všichni, každej s každym a každej den s někym jinym. Objevovali svoje genitálie vzadu v parku, když se zrovna dozorci nekoukali.

Ale to mu nevadilo, přišel možná o všechny iluze, ale bezpodmínečnou lásku si držel v srdci od těch starších, který ho tady nechali.

Často stál při odpolední pauze u mříží ve výběhu a koukal ven a představoval si, jaký to bude, až bude jednou volnej. Nebyl si ale jistej, co bude se svobodou dělat, protože ji nikdy předtim pořádně nezažil.

U mříží si v hlavě opakoval scénář, jaký by to bylo, kdyby šel do války, protože ve válce by měl alespoň strach ze smrti. A ten by dělal věci opravdovejma, ne hranejma jako tady. Kamarádi si z něj občas dělali srandu, mířili na sebe a dělali zvuky “ratatata bum” a pak padaly k zemi. Válka mu přišla osvobozující, ale neviděl v ní smysl. Jenom bolest. Bebí. A bebí nebylo příjemný, takže pak myšlenky na válku přešly.

Cítil se jak v lágru. Nejhorší byly rádoby hodný dozorci. “Honzíku, Maruško” volali na ně ve zdrobnělinách, jako by se je snažili už oslovením zbavit respektu, soudnosti a důležitosti. Jako v důchoďáku, když si těsně před smrtí starci posrávaj pleny a ošetřovatelé na ně mluví zdrobněle, jako by to něčemu pomohlo. A i to bylo vlastně podobný, páč si tu některý človíčci taky nechtěně plnili kaťata.

A pak přišel oběd. Seděli v jídelně a cinkali a mlátili příborama jako opice. Dost často někomu něco nechutnalo, ale dozorčí měli dycky stejnou větu “to sníš, nebo nebude nic sladkýho”. A tak se nezřídka kdy stalo, že se několik z nich rozplakalo. Jemu jídlo nepřišlo tak hrozný, nakonec toho zas tolik nezažil, aby mohl srovnávat třeba s michelinskou restaurací.

Po obědě bylo všem dost pasivně agresivně naznačeno, že by bylo fajn, kdyby si šli odpočinout, aby měli dozorčí klid. Spousta z nich nechtěla, a tak dostali teplý mlíko, který možná chutnalo trochu jako mák, ale to on se nikdy nedozvěděl, protože dycky chodil spát rád. Byl to únik do říše snů, kterej mu nikdo nemohl sebrat a alespoň na chvíli se cejtil svobodnej.

Odpoledne pak přišel čas na společenskou rehabilitaci. Ty hloupější a akčnější šli ven cosi stavět, asi aby se mohli po propuštění dostat do procesu jako dělníci. Ty chytřejší zůstali vevnitř a studovali. V knihách byly často hlavně základy zemědělství, vaření, rodinné činnosti a zoologie či jakési příběhy o zvířatech.

A pak už přišlo odpoledne. To krásný nanebe volání.

“Honzíku, pojď, jdeme domů” volala na něj maminka.

Školka byla pro Honzíka peklo, nesnášel to tam.