Geometrie rozejití se

“Budu tě milovat napříč” otřel si hřbetem ruky slzu z obličeje a její slzu rozmazal jemným pohlazením po tváři. V jejích lesklých skleněných očích byla veškerá něha, kterou posbírala za celý život. Pohled, který skýtal pochopení pro hrubiány, úctu k úctyhodnému i bezpodmínečnou lásku v místech, kde se to hemžilo podmínkami.

“Napříč?” zeptala se na význam, i když ho celou svou podstatou cítila.

“Napříč časem. Napříč všema životama. Napříč tomu, že už se možná nikdy neuvidíme.”

“Budeš tak milovat i jiný? Napříč?” popotáhla.

“Stejně nikdy, stejně to už nikdy nepude.”

“Ale budeš” sklopila zrak

“Doufám. A ty taky budeš.”

“D-Doufáš?” začal se jí klepat hlas.

“Doufám, že budeme oba milovat napříč. Abysme na sebe nikdy nezapomněli. Napříč tomu, že už budeme každej milovat někoho jinýho. Abysme se potkali někde napříč timhle a dalšim světem.”

Cítil její trhaný dech na své hrudi. Všude okolo pískaly dobržďující vlakové soupravy. Poodstrčila ho od sebe a usmála se. Zastrčila si kudrnaté rezavé vlasy za uši a otřela si tváře od slz. Leskla se jako kouzelná mája. Běž, než ti to ujede šeptla a propletla naposled prsty s těmi jeho. Houpali nervózně rukami, jako by se viděli poprvé.

“Vysokoškolská profesorka by měla mít zakázaný lámat studentům srdce” sepnul roztřesené rty.

“Napříč časem a životama už nebudu profesorka a ty nebudeš mít zlomený srdce” políbíla ho a pohladila po vlasech.